Jste dokonalý rodič?

Jste dokonalý rodič?

Existují rodiče, kteří nechybují, nemýlí se a dělají vše správně? Jejich výchova funguje jak koncert smyčcového orchestru a vše jde jako po másle?

Asi už tušíte…Ne, neexistuje. Jsme jen lidé a vždycky budeme dělat chyby a vždycky uděláme s nejlepším záměrem něco, co se může v konečném důsledku na našem dítěti podepsat.

Stejně tak, jako nyní my říkáme, že „Tohle já svým dětem rozhodně dělat nebudu“, tak se stejným záměrem šli i naši rodiče do rodičovství…. A byli dokonalí?

Většina z nás ví, že dokonalost není něco, co si při vzpomínkách na dětství vybavíme.

Nejvíce si pamatujeme to, jak jsme se v rodině cítili, zda jsme cítili naplno, že jsme milovaní.
Jaká byla rodinná atmosféra… Zda jsme měli pocit, že jsme milovaní za všech okolností…Zda jsme měli pocit bezpečí. Jistotu, že vždy na nás doma budou čekat s otevřenou náručí. Že domov, je místo, kde můžeme sdílet svá trápení a nejistoty. Místo, kde najdeme pochopení, uznání, povzbuzení. Prostor, kde vládne důvěra.

A tady už se možná najdou mezi vámi tací, kteří řeknou, že právě něco z toho výše jmenovaného jim doma chybělo. Že to doma nebylo úplně růžové a proto dnes chtějí pro své děti něco jiného, chtějí, aby jejich děti žili jinak, nenesli si do života balík traumat, nebo přinejmenším podobné problémy, jako máme my….

A tak s dobrou vírou, ve snaze dělat to JINAK, dělat to lépe, pečujeme o děti. Chceme je vychovávat s nejlepším vědomím a svědomím. Předem si idealizujeme, jak to budeme spolu s dítětem mít, jak to bude zorganizované, kdy a jak bude dítě chodit spát, zda bude spát s námi, nebo ve svém pokojíčku, že jej rozhodně nebudeme rozmazlovat. Různá předsevzetí panují i v oblasti nošení a konejšení dětí….jedni mají jasno v tom, že rozhodně dítě nebudou stále chovat ,aby nebylo rozmazlené, jiní to zase mají opačně. Rozhodně nosit a stále chovat, společné spaní atd…výchovných modelů a předsevzetí je spousta.

Může se však stát, že dojde ke kolizi předsevzetí a představ se skutečností a reálnými potřebami konkrétního dítěte.
A tady často dochází ke střetu s realitou. Ideální představy, jak to dělat nejlépe vezmou za své.

No řekněte sami, neříkali jste si, že rozhodně nebudete křičet na své děti? Že vše zvládnete domluvou?
Nebo, že až bude čas jít spát, děťátko ulehne do postýlky, přečteme mu pohádku, dáme pusinku na dobrou noc, zhasneme a děťátko bude hajat?
Rozhodně nebudeme dítě rozmazlovat?
Vaše dítě nebude mít důvod se vztekat, protože mu to vysvětíte, proč určitou věc nemůže mít, nebo nějakou činnost nemůže dělat hned teď? A především, vyjádříte mu pochopení?
Když si dítě nechce čistit zuby, vysvětlíte mu to, ukážete obrázky zubního kazu, koupíte legrační zubní kartáček a dítě to pochopí a bude si čistit zoubky s radostí?
Vaše pubertální dítě nebude mít důvod vám odmlouvat?

Tyto ideály jsou krásné, bohužel ne všechny ideální představy o mateřství či otcovství zůstanou později stejně růžové jako byly na začátku. Děláme pro své děti to nejlepší, co umíme, tolik se snažíme a přesto nás to pak semele. Nedaří se tak, jak jsme si předsevzali. Děti nejdou spát bez řečí a bez protahování, občas si dělají, co samy uznají za vhodné, čištění zubů je někdy očistec a my se najednou přistihneme, jak na děti křičíme a děláme to, za co jsme vlastní rodiče kritizovali…. Často říkáme i věci, které bychom neměli říkat. Slyšíme, jak to z nás jde, ale nemůžeme se zastavit… všechna frustrace je najednou venku.

Když tajfun, který se bytem přežene, utichne, přijde čas výčitek. Co jsem to za mámu/ tátu? Jak jsem to mohl udělat? Proč jsem se nechal/a takhle unést emocemi, vždyť vlastně o nic nešlo. Slibujeme si, že příště to už zvládneme lépe.
Vyčítáme si nejrůznějšími větami.

„Proč se vždycky nechám tak vytočit?“
„Co jsem to za mámu?“
„Jak jsem mu to mohla udělat?“
„Je mi špatně z toho, jak jsem na něj křičela.“
„Chudák dítě, má takovou matku/tátu“

Když se nedaří i nadále, výčitky se hromadí a my nevíme, jak z toho ven.

Přitom často stačí málo.

 

1./ Napojte se na dítě…jak bych to chtěla já, kdybych byla malá/malý. Co by mi pomohlo, kdybych od rodičů slyšel, jaká slova? Jakým tónem bych rád tyto věty slyšel, abych se nebál, a aby mi to, co po mně chtějí, dávalo smysl?

2./ Hlavně hravě. Já vím, že nás dospěláky moc hraní nebere a že ve vypjaté situaci máme tu nejmenší touhu být kreativní, ale právě kreativita často zachránila nejeden vyostřený problém….co to prostě zkusit kreativně a hravě? Prostě jinak podat svůj požadavek, na kterém trváte? Zvolte jiný způsob a sledujte, který se vám osvědčí.

3./ S respektem. Není nic horšího, než vidět, jak někteří rodiče mluví se svými dětmi, jako by to byly méněcenné bytosti. Urážlivý tón, sprostá slova, výhružky, ponižování atd.

4./ Trvejte na hranicích. Častým důvodem, proč někteří rodiče řeší s dětmi stále stejné trampoty je fakt, že jednou dovolí dítěti něco, co podruhé zase nedovolí. Dítě pak zvyšuje tlak na to, aby dosáhlo hranice v míře, v jaké ji již zažilo. Buď rodič rezignuje a hranici popustí dál, nebo na ní trvá a může se stát, že neuhlídá na uzdě své emoce. Je-li hranice láskyplně a pevně stanovena, dítě se cítí v bezpečí a nedochází ke zbytečným nedorozuměním.

5./ Buďte čitelní. Je sice pěkné, když rodič přijde domů naštvaný a v zájmu dítěte se snaží být OK , jenže když přes zuby cedí milá slůvka a v každém jeho svalu je cítit napětí, je z něj časovaná bomba. V takovou chvíli je lepší dítěti vysvětlit, že jsme naštvaní, že se něco stalo, a že za to dítě nemůže, že máte prostě náladu pod psa a není vám z toho dobře. Je lepší popsat, co se ve vašem nitru děje (jednoduše a srozumitelně pro dítě), než pak při uvolnění emocí křičet kvůli drobnosti, která by nás jinak ani nerozhodila

6./ Oceňujte a buďte u toho konkrétní. Hodně z toho, co děti udělají, stojí za ocenění. Všímejte si, co dělají dobře. Bohužel často mají rodiče pocit, že dítě by mělo být především upozorňováno na své chyby, aby bylo dobře vychované. Když pak dítě udělá něco správně, je to přece samozřejmost. Všímejme si tedy toho, co se daří a oceňme to. Dejme dětem najevo, že víme, kolik úsilí je stálo, než se něco naučili a že si uvědomujeme, jakou to dalo práci. Neříkejte u krásného obrázku „Ty jsi ale hodný a šikovný chlapeček“ , ale například „ Líbí se mi, jak jsi to autíčko vybarvil, použil jsi hodně barev a mám radost že jsi nepřetahoval“ , nebo „Vidím, že sis dal opravdu záležet“ atd.

7./ Buďte trpěliví. A když se nedaří, mějte trpělivost, vždyť „Učený z nebe nespadl“. Jednou se budete usmívat, když si vzpomenete, jak se dítě nemohlo naučit psát správně a hezky O, nechtělo číst, psát, ani počítat, nebo se rozčilovalo u učení jízdy na bruslích, či na kole. Dnes píše, čte, jezdí na kole i bruslích a všechny činnosti, u kterých jsme my rodiče prodělávali zkoušku trpělivosti, zvládá hravě.

A teď to hlavní. Všechny výzvy, se kterými se v našem rodičovství setkáme, lze snáz zvládat, když je hlavním pojítkem LÁSKA a LASKAVOST.
Všechny vaše výchovné počiny, pokud jsou prováděny s láskou a vlídností, zanechají v duši vašeho dítěte otisk šťastného dětství. Vaše dítě si bude především pamatovat to, jak se s vámi v dětství cítilo. Zda bylo šťastné, bezpodmínečně milované, zda se cítilo v bezpečí. Určitě vám pár výchovných přešlapů a emočních výbuchů nebude mít za zlé.

Nejsme dokonalí a ne vždy nám půjde všechno snadno. Je důležité umět si své chyby odpustit. Neobviňovat se a nesetrvávat v pocitu viny, že jsem něco jako rodič pokazil. Každý den můžeme začít znovu a lépe.
Děti jsou našimi velkými učiteli a často nám díky dětem zrcadlí právě to, co si sami máme vyřešit v sobě. Buďme pozorní a sledujme, proč nás někdy vlastní děti vytáčejí. Sledujme, na jakou strunku nám to zahrají…zda tam najdeme něco, co se máme naučit, nebo co se nám zrcadlí.

 

***
Člověk si z dětství bude pamatovat především to, jak se s rodiči v dětství cítil. Zda byl šťastný, bezpodmínečně milovaný, zda se cítil v bezpečí.
***
Každý den můžeme začít znovu a lépe
***

Máte potíže se svým rodičovstvím, nevíte si někdy rady? Chcete-li některý svůj problém řešit konkrétněji? Můžete využít moji online mailovou poradnu, která je zdarma. Obšírnější osobní či Skype konzultace je již placenou službou.

© Mgr. Irena Hájková, www.irenahajkova.cz  NLP kouč, terapeut emoční psychologie (EFT).

Více o mně najdete ZDE 

Irena Hájková
Specializuji se na pomoc klientům s potížemi ve vztazích. Ať už máte potíže při výchově nebo se svými rodiči, či partnery. Další mou specializací je úzkostné prožívání běžných situací, posilování sebevědomí a práce s klienty, kterým jejich vlastní emoce znepříjemňují život a brání v dosahování vytyčených cílů. Více o mně najdete na https://www.irenahajkova.cz
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů