O dětech, zrcadlení a učitelích

Dnes  jsem se rozhodla po jednom zážitku s mými dětmi napsat něco o zrcadlení.

Jelikož jsem máma, tak si zrcadlení všímám především  ve vztahu mezi mnou a mými dětmi, mnou a partnerem.  Co mne situace, které zažívám v rodině ( a nejen v ní) osobně naučila?

Víme, že druzí lidé jsou nám zrcadlem a učitelem.  Jaký je v tom rozdíl?

Nejlépe se to vysvětluje právě na vlastích dětech .

Tak jako na některé zvyky a vzorce z rodiny jste pyšní a rádi je budete ve své vlastní rodině aplikovat,  jiné rodinné vzorce byste rádi zanechali tam, kde jsou. Když jste rostli, říkali jste si, že některé situace budete řešit jinak,  než vaši rodiče..  Rozhodně nebudete na děti křičet, vyčítat jim, nutit je dojídat, manipulovat jimi, nutit je uklízet atd…vše zvládnete JINAK. Lépe. Tak, aby se vám, i vašim dětem společně vedlo dobře.

Pak se ale stanete rodičem a až na pár úspěchů, kde se vám daří mít to s dětmi JINAK,  zjišťujete, že  některé vzorce, podle nichž v emočně vypjatých situacích jednáte, se jako přes kopírák podobají těm, které používali vaši rodiče u vás. Že ač se snažíte, seč můžete, čtete různou literaturu o, výchově,  osobním rozvoji, respektu, lásce, ve chvílích, kdy máte všeho dost, vám prostě bouchnou saze.

Vy pak jen s údivem pozorujete ten proces, který běží automaticky. Vidíte sami sebe, jak děláte přesně to, co nechcete svým dětem dělat. Jak říkáte věty, či slova,  která jste nikdy nechtěli říkat.  Lavina emocí  pláchne nejeden dobře míněný záměr a předsevzetí.  Pak přicházejí výčitky. „Chovala jsem se přesně tak, jak se už chovat nechci. Říkala jsem to, co už říkat nechci.  Jsem vůbec dobrá máma, dobrý táta? Výčitky svědomí, které přicházejí a kterými se pranýřujete jsou nemilosrdné.

Po čase, když se zopakuje obdobná situace, máme dvě možnosti. Buď se svezeme na oné emoční skluzavce se vším, co k ní patří znovu, nebo zkusíme jízdu na skluzavce zpomalit tím, že na ní uděláme pár zatáček. Jinak řečeno, pokusíme se naše chování v této situaci změnit, zkrotit, upravit, opravit. Uděláme něco jinak.  Díky tomu můžeme zkoušet, které vzorce, když je upravíme, nebo opravíme, se osvědčí nám. Díky tomu můžeme svoje zažité rodinné vzorce, podle nichž ve vypjatých situacích jednáme,  změnit. Renovovat, nebo úplně vymazat a nahradit novými , funkčními.

Co je k tomu potřeba?

Nejdřív se  uklidněte.

Po každé takové emočně nevydařené situaci  je třeba se uklidnit.  Vydýchat a přemýšlet, co se odehrávalo. Uvolněte se a dejte si chvíli odstup. Jděte se projít, nebo začněte dělat nějakou jinou činnost, při které se odreagujete.

Získejte nadhled

Až jste klidní a schopní nadhledu, vraťte se v myšlenkách k situaci a podívejte se na ni z těchto dvou stran. Dobré je si vše i zapsat.

a/ Podívejte se na situaci očima dítěte…..přestavte si sami sebe v jeho těle,  přemýšlejte, proč jednalo tak, jak jednalo. Čeho chtělo dosáhnout, co potřebovalo, jaký byl jeho motiv? Vycházíme z toho, že motiv každého člověka je vždycky dobrý. Každý usiluje o své dobro. Dítě není ještě dospělý, proto se spoustě věcí učí. A na této cestě objevuje nové a nové způsoby, jak toho svého dobra dosáhnout. Cílem každého jednání člověka je ochránit se, opečovat, být v pohodě, mít uspokojené potřeby. Dítě nám nechce cíleně dělat něco nedobrého. Nedělá nic naschvál, i když nám dospělákům, se to tak může jevit. Bohužel toto patří k největšímu omylu rodičů. Za vším hledejte VŽDY pozitivní záměr.

b/Podívejte se na situaci svýma očima…co se stalo, proč jste vybouchli, co bylo tím startérem? Byla to věta, tón, co konkrétně bylo to, co vás dostalo do varu? Toto je obzvlášť důležité. Zjistit, co bylo tím spouštěčem. Byl to tón, či slova, která dítě použilo? Byly to činy, které to provázely?

Proč se situace, které vás vytáčejí, opakují?

Je to otázka hranic, které si neumíte udržet a pak až jste v koutě, začnete se teprve bránit ? S tím logicky souvisí agrese, která je nakumulovaná ve vás a musí ven.

Je to otázka zrcadlení? Dítě vám zrcadlí svým chováním vás samotného? Pohled do zrcadla může být někdy velice nepříjemný.  Mluví vaše dítě tónem, který důvěrně znáte u sebe?  Umí být nepořádné jako vy sami?  Je líné, jako vy sami? Jen s tím rozdílem, že vy si to nyní už nemůžete dovolit? Atd.  Zrcadlení zažíváme dnes a denně. S našimi dětmi, partnery, kolegy.

Je to slib, který dítě dalo a nesplnilo? Plníte své sliby vždycky?

Lhaní? Nelžete někdy také? Nebo jako dítě jste zalhali a  byli za to řádně peskováni? Nebo naopak vám to procházelo?

Nadarmo se neříká, že děti jsou naším zrcadlem a našimi učiteli

I dítě může být vaším učitelem. Má vás naučit něčemu, co dobře nezvládáte. Máte dítě s poruchou učení, přitom vy sami jste s učením neměli nikdy problém. Můžete se tak naučit trpělivosti a nižším nárokům.  Jste-li hodně vznětliví, může vás vaše dítě učit trpělivosti, umění býti více klidný.

Našimi učiteli mohou být samozřejmě také lidí z našeho okolí. Máte kolegu, který vás jen popichuje a necítíte se s ním dobře?  Dosud jste hráli roli oběti a neuměli jste se bránit. Neuměli jste jeho popichování vzít bez emocí a v klidu. Jestliže se takové  situaci, v níž se necítíte komfortně raději vyhnete, nebo odejdete z ní, situace sama se vám zase za nějakou dobu připomene. Potkáte zase jiného člověka, v jiné situaci a budete čelit tomu samému. Budete čelit úkolu, který máte. A to naučit se bránit, naučit se nebrat si vše osobně, naučit se vytyčit si hranice tam, kde jste to dosud neuměli.

Nervózní člověk vás má naučit klidu, zlý člověk dobru, svárlivý lásce a pokoře, chamtivec štědrosti, hrubián jemnosti.

Učitelé i zrcadla se budou stále objevovat, protože jako lidé se musíme stále vyvíjet. Buď se vyvíjíme a rosteme, nebo stagnujeme. Každému svému zrcadlu a učiteli poděkujme, protože díky setkání s ním můžeme růst. Můžeme vyléčit naše bolístky i bolesti, strachy a obavy a více se přiblížíme sami k sobě a své podstatě.

Získáme harmonii a sílu.

© Mgr. Irena Hájková, www.irenahajkova.cz  NLP kouč, terapeut EFT, hypnoterapeut

Líbí se vám můj článek? Budu ráda, když jej budete sdílet.